Procházka kubistickými Holešovicemi (zdarma)
Protože mě čtete, máte zase výhodu. Jen vy dostanete zadara můj menší výlet kubistickými Holešovicemi. Je to procházka tak na 40 minut a ujdete asi 2,5 km s 6 kubistickými a rondokubistickými zastaveními.
Kromě vás, čtenářů mého newsletteru, už si za tenhle výlet všichni zaplatí. Udělám
z něj klasický audiovýlet z mé nabídky, je menší, takže bude o fous levnější, ale zadara nebude. Menší výlet v mém podání je srovnatelný s obyčejnými výlety jiných průvodců. A to, co tu máte, je ještě dost osekané, aby se mi to do newsletteru vůbec vešlo. Moje “malé” je pro jiné “velké”.
Zastavení první - rondokubistický 9dům
Adresa: Tusarova/Tovární, Praha 7 – Holešovice
Architekt: Rudolf Hrabě
Sloh: rondokubismus
Rok stavby: 1921-1922
Činžovní domy v ulicích Tusarova a Tovární jsou krásnou ukázkou rondokubismu. Jsou památkově chráněné. Jsou součástí řadové zástavby dolních Holešovic z období první republiky. Jde o ucelený blok domů postavený pro Družstvo státních úředníků v letech 1921–1923. Acchitektem byl Rudolf Hrabě.
Fasády jsou bohatě rondokubisticky zdobené, odborníci by řekli něco jako: “Jsou plasticky členěné lisenami, římsami a plastickými obdélnými a kruhovými poli mezi okny v přízemí či v pásu pod korunní římsou domu”. Mně stačí, že prostě na fasádě jasně vidím kruhové a čtvercové rondokubistické tvary, a že jsou ty domy v klasické rondokubistické barvě, což je cihlově červená s okrově žlutou.
Ve stejném duchu je i plot kolem zahrad nebo sloupky u vchodů do vnitrobloku. Kousek od rušných ulic je tu díky vnitřním zahradám svatý klid. Uvnitř je prý původní schodiště i zábradlí, prosklené dveře i vestibul a to musí být krása.
Na rozích ulic Tovární a Osadní v rohu toho rondokubistického devítidomu je bývalá noclehárna z roku 1926 od Jaroslava Palečka. Dnes je to tzv. Lékařský dům. Je funkčně i vizuálně propojen s rondokubistickým blokem. Celý tento „ostrov“ rondokubismu je v Praze výjimečný tím, že nebyl narušen pozdější necitlivou zástavbou a uchoval si svou monumentalitu.
Zajímavost: Pokud se podíváte na fasádu z pravé boční ulice Tovární, uvidíte, jak se architekt snažil rozbít monotónnost ulice různými výstupky a arkýři, což byl jeden z hlavních znaků tehdejší moderní snahy o „lidštější“ architekturu.
Vepředu vlevo je dům, kde žil dirigent České filharmonie František Stupka a má tu i pamětní desku.
Zastavení druhé – fragment továrny Materna
Adresa: Praha 7, Dělnická 20 (roh Osadní)
Architekt: Alois Špalek, Rudolf Stockar
Sloh: kubismus
Rok kubistické přestavby: 1920
Tohle je dochovaná přední stěna administrativní budovy továrny na laky, fermeže a barvy Materna. Pražský podnikatel, chemik a vynálezce František Josef Materna byl jedním z největších výrobců barev v Praze.
Továrna vznikla v roce 1881. Původně byl architektem celého objektu Alois Špalek (který se na tovární objekty v Holešovicích přímo specializoval), přestavba předního rondokubistického průčelí je dílem Rudolfa Stockara z roku 1920. Firma Materna rostla a potřebovala nové administrativní prostory, Materna chtěl něco funkčního, ale i umělecký hodnotného. Najal mistra kubismu architekta Rudolfa Stockara, spoluzakladatele umělecké společnosti Artěl, která se věnovala šíření moderní estetiky i v běžném životě.
Římsa na střeše připomíná písmeno „M“ jako Materna. Komunisté podnik znárodnili, okolní výrobní areály se zrušily, v 90. letech sloužila budova jako autosalon, jehož reklamy částečně zakrývaly fasádu. Zbytek areálu podlehl demolici (2016–2017), za původní fasádou dnes stojí vyšší obytné a obchodní budovy. Firma Materna se ve třicátých letech přesunula do závodu v Hostivaři, kde funguje dodnes.
Pak půjdete ulicí Dělnická až k začátku Libeňského mostu a u něj sejdete doprava dolů k vodě. Podle mapy se pak pod mostem promotáte do další části Holešovic.
Zastavení třetí - Libeňský most
Architekt: Pavel Janák
Sloh: avantgardní funkcionalismus a kubismus
Rok: 1928
Libeňský most od největší hvězdy českého kubismu – architekta Pavla Janáka je podle některých jediný most s prvky kubismu na světě. Já ale vím o dalších. Hlávkův most a teď nově dostavěný Dvorecký most (otevřou ho v půlce dubna). To je ale tzv. neokubismus dnešní doby. Libeňský most je z roku 1928 a Janák ho postavil v duchu avantgardního funkcionalismu a kubismu. Spojuje Holešovice s Libní. Původně to byl nejdelší silniční most v Praze.
Co je na něm kubistické?
Osm konzolově vyložených schodišť, které jsou spolu s mohutným zábradlím, členěním pilířů a osvětlovacími stožáry z betonu výrazným kubistickým znakem.
Byl poškozen při povodních v roce 2002 a celkově je v havarijním stavu. Měl se zbourat, ale veřejnost protestovala, a tak se z něj stala národní kulturní památka. Pak se zas prohlásilo, že není národní kulturní památkou a že se zbourá a na jeho místě se postaví jeho kopie. Neděje se nic, most dál chátrá. Kubisti toho za pár let postavili tolik a my se už 20 let crcáme s jedním rozbitým mostem. Klasika.
Zastavení čtvrté – první dům jediné ženy kubistky a první ČS architektky Milady Petříkové Pavlíkové
V rodině měla asi samou hodně zajímavou ženu. Maminka Marie (narozena 1872) pocházela z lékařské rodiny, její mladší sestry Anna (1875–1940) a Albína (1877–1973) byly jedničky, jedna byla první česká lékařka, druhá byla první doktorka historie. O zajímavé prvenství se zasloužila také sestra Milady, sopranistka Libuše (1900–1984), která dostala jako první Češka angažmá v Milánské La Scale.
Její otec hodně pečoval o sirotky a o chudé. To měla po něm. Když studovala v Praze, bydlela u tetiček Anny a Albíny, ty ji seznámily s emancipačním hnutím kolem Ženského klubu českého v Praze a později ji podporovaly i ve studiích architektury. Dívky v té době neměly povolení studovat na vysokých školách technických.
Milada studovala neoficiálně, dělala neoficiální zkoušky, byla tam jediná dívka se speciálním povolením být tam, ale dělat, že tam není. Pak přišla první světová válka a po ní první republika. A ženy měly konečně povoleno studovat všechny vysoké školy. Miladě uznali všechna předešlá studijní léta i zkoušky. A tak se stala první vystudovanou ženou architektkou v naší zemi.
Za čtyřicetiletou kariéru architektky vypracovala 53 projektů. Navrhovala rodinné a činžovní domy, veřejné stavby a interiéry. Většinu celoživotní práce věnovala sociálním projektům pro ženy a děti. Pro zaměstnané ženy, pro matky samoživitelky. Protože se většinou jednalo o neziskové, sociální projekty financované z dotací a sbírek, nevzala si Milada Petříková - Pavlíková ani za jeden z těchto návrhů honorář.
Její úplně první dům je v Holešovicích, je ve stylu českého art deca, který byl vlastně rondokubismus. Stojí na rohu ulic Přístavní 1190/55 a Jankovcova 1190/25. Spolupracovala na něm se svým manželem architektem Theodorem Petříkem.
Adresa: Přístavní 56 a Jankovcova 25, Praha 7 – Holešovice
Architektka: manželé Petříkovi
Sloh: české art deko, rondokubismus
Rok: 1921–1922 ??
V roce 1922 získala svou první velkou zakázku. Dům osamělých srdci, tedy domov pro osamělé seniorky v Dejvicích. Měl ho nejdřív projektovat její manžel architekt. Ale on doporučil, že takový domov by měla stavět první československá architekta a přehodil to na manželku.
Také další tři její velké projekty se věnovaly stavbám sociálního charakteru. Nejvýznamnější je funkcionalistický spolkový dům Ženské klubu českého v Praze v ulici Ve Smečkách z let 1929 - 1930. Milada Petříková - Pavlíková projektovala také několik rodinných domů a vil a navrhla vybavení řady interiérů, hlavně studentských kolejí. Kromě svého zaměstnání se Milada Petříková – Pavlíková věnovala také péči o rodinu. V letech, kdy zpracovávala své nejnáročnější projekty, se jí narodili tři synové, Miloš (1922), Aleš (1925) a Radko (1927). Brzy ovdověla a stala se z ní matka samoživitelka.
Holešovický přístav a nádraží
U Holešovického přístavu bylo i nádraží a okolo několika starých nádražních budov půjdete. Ale protože se věnuju kubismu a rondokubismu, jiné styly beru jen okrajově. Tady je to ale dobré pro doplnění kontextu daného místa.
Holešovický přístav vznikl v letech 1890–1894 v době prudkého rozvoje Holešovic v závěru 19. století. Na přístav těsně navazuje seřaďovací nádraží. Do současnosti se zachovalo pár asi secesních budov přístavu a nádraží, pravděpodobně podle návrhu Františka Sandera z let 1906–1909. Jsou jiné než domy okolo a kontrastují červeným režným zdivem a světlou hladkou omítkou. Ať už je to budova železničních zaměstnanců (č. p. 788), budova bývalých služebních bytů (č. p. 789),celní expozitury (č. p. 1057), celního skladiště (č. p. 1059), přístavního dozorství (č. p. 1060) nebo překladiště (č. p. 1366).
Zastavení páté – neokubismus
Neokubismus je novodobý kubismus, stavby inspirované starým klasickým kubismem z před sta let. Ne každý novodobý architekt inspiraci přizná, ale třeba tady v Holešovicích v Jankovcově ulici je jasně patrná. Co jsem dohledala, jde o komplex bytů a kanceláří River Lofts a Prague Marina Nova. Sídlí tu například firma Canon.
Zastavení šesté – sodovkárna
Adresa: roh ulic Přívozní a Jankovcova
Architekt: Oldřich Brabec
Sloh: rondokubismus
Rok: 1929
Bývalá Zátkova sodovkárna v sobě spojuje průmyslovou historii, unikátní architekturu a moderní využití. Stojí tu od roku 1929. Nechal si ji postavit Dr. F. Zátka, což byl tehdy největší výrobce sodovek a limonád ve střední Evropě. Přestěhovali se sem z Karlína, protože potřebovali modernější prostory a blízkost holešovického přístavu.
Architektura (Rondokubismus): Autorem projektu byl architekt Oldřich Brabec. Budova je skvělým příkladem rondokubismu (národního stylu). Typické jsou pro ni geometrické tvary, ale v měkčím provedení s obloučky – výrazná věž připomíná moderní interpretaci středověké hlásky.
Zajímavost z výroby: Traduje se, že v horkém létě roku 1928 se tu prodalo neuvěřitelných 8 milionů lahví sodovky.
Boj s padělately a zátka od Zátků: Padělatelé plnili falešnou limonádu do pravých starých lahví od Zátky. Proto Zátkovi vynalezli dodnes používaný papírový štítek (pečeť), který se lepil přes korek (s registračním číslem), a opakovaně použitelný uzávěr lahví, kterému Češi dodnes říkají „zátka“ podle rodiny Zátkových.
Moderní éra (Ogilvy): Po roce 2000 budova prošla velmi odvážnou rekonstrukcí pro reklamní agenturu Ogilvy & Mather (architekti Jiran a partner). Právě tehdy vznikla ta slavná fasáda v barvách černé, červené a bílé, která jakoby „rozbíjí“ původní tvary a dodává domu dynamický, moderní vzhled. Má to připomínat maskování výlečných lodí a tím dům odkazuje na nedaleký Holšovický přístav.
Současnost: Dnes v budově kromě kanceláří sídlí také ScioŠkola (základní i střední), což dává historickému industriálnímu prostoru nový život a energii.
Rodina Zátkových
Pocházejí z Českých Budějovic, kde byli místní honorace – mecenáši, politici a podnikatelé.
Hynek Zátka: kromě politické kariéry úspěšně obchodoval se solí a zemědělskými plodinami.
Jeho syn August Zátka: byl taky úspěšný politik i obchodník. Spoluzaložil Budvar (původně Český akciový pivovar, z něhož se Budvar zrodil).
Jeho vnuk Ferdinand Zátka: V Budějkách založil cukrovar (1872), v roce 1878 expandoval do Prahy, v Karlíně měl pekárnu a sodovkárnu, jednu z prvních továren na sodovku v Evropě a na desetiletí největší v celé střední Evropě. Nové sycené nápoje byly hit.
V roce 1925 jim už továrny v Karlíně nestačily, a tak sodovkárnu přesunuli do Holešovic. Byly tu i širší ulice, poblíž přístav, nádraží, ideální pro jejich byznys. Moderní továrnu si nechali postavit od architekta Oldřicha Brabce v letech 1927–1929 v tehdy populárním rondokubistickém stylu.
No a teď klasika. Přišel rok 1939 a firmu jim zabavili nacisti. Po válce v roce 1945 dostala rodina továrnu zpět, aby o ni znovu přišla v roce 1948, kdy ji znárodnili pro změnu komunisti. Rozdělili ji mezi různé národní podniky. Po sametové revoluci v roce 1989 ji dědicové Zátkových zprivatizovali. Na sycené nápoje měli Zátkovi monopol před 50 lety a po revoluci bylo všechno jinak. Ncisti a komunisti jim ukradli podnik i budoucnost. V roce 2000 sodovkárna zkrachovala.
Dnes existuje firma Bratři Zátkové, místo sodovky ale vyrábějí těstoviny a mouku. Ve staré holešovické sodovkárně byla od roku 2003 americká reklamní agentura Ogilvy, která budovu zrekonstruovala a hodila do bláznivého kabátku, který má dodnes.
Rondokubistická bývalá sodovkárna si pomocí geometrických tvarů hraje na tradiční stavební styly. Věž chce působit středověce a sloupy anticky.
Přestavby se ujali architekti Zdeněk Jiran, Michal Kohout a Patrik Hocke z pražské kanceláře Jiran a partner. Fasádu vymalovali tak, aby vytvořila kontrapunkt k původní architektuře. Na geometricky tvarovanou továrnu přidali velice nepravidelně různé geometrické tvary (v černo-červeno-bílé kombinaci). Tříská se to proti sobě, ale to byl nejspíš účel. Odborníci tomu říkají dramatický estetický konflikt.
